Jak to všechno vzniklo?
Jednou se sešla mladá architektka, ajťák, markeťačka, projekťák, právnička a barista v jejich oblíbeném, proskleném podniku na Letné. Dali jsme si vyhlášený místní Ale a všechno se zdálo být okay. Architektka Meda ale ten večer byla smutná. Sdělila nám šokující zprávu. Budovy Trangasu se nestanou kulturní památkou. Hi-tech revoluční stavbě, perle brutalistické architektury, tak hrozí zbourání!
Zatímco v našich oblíbených městech Berlíně nebo Londýně, si brutalistické architektury váží a chrání ji, u nás se přistupuje k nemilosrdnému ničení. Krása má přitom mnoho podob. Každému se líbí něco jiného. Pokud si však umění nebudeme vážit, nepovedeme diskuzi a budeme jej v honbě za ziskem nahrazovat dalšími kancly a nákupními centry, dříve nebo později zjistíme, že nám tady nezbylo vůbec nic. Jakoby okolo nás české malosti nebylo dost. Architektura by neměla být proto politizovaná.
Jeden z nás, projekťák Vítek spontánně řekl větu výše. Nechápali jsme, ale pak to začalo dávat smysl. Jsou to slova Václava Havla. Podívali jsme se jeden na druhého a bylo nám to všem jasné. Musíme jednat. Chceme dokázat, že má smysl našim následovníkům zanechat naší historii, nikoliv se za ní stydět a ničit ji. S každou zbořenou budovou zanecháváme na tváři Prahy hluboký šrám. Jizvu, která už po zahojení nikdy nebude stejná. Chápání umění se vyvíjí. Bereme to proto na sebe.
Všimli jsme si, že nejsme jediní. Proto jsme se rozhodli dát hlavy dohromady. Všichni jsme dobří v tom, co děláme. Každý v něčem jiném. Použijme naši kreativitu a zkušenosti a udělejme správnou věc. Dělejme svoji práci srdcem a mějme z ní radost.
Rozpoutejme celospolečenskou debatu o kvalitní architektuře a přispějme k tomu, aby u nás vznikaly hodnotné a společensky zodpovědné stavby.
Nyní jde o všechno. Tohle město je i naše. Nenechme si ho vzít.
